...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 20. 5. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | ||
Více z mé tvorby (okolo šedesáti textů) naleznete na blogu http://luruzvesmiru.blogspot.cz.
[javascript protected email address]
jsme jiní, páskou na koberce omotáni –
|
||
to ke mně přišlo poprvé klopýtání, po bouři nezůstal kámen na kameni, kořeny pěstěného žití ležely ze země vyvráceny jako nahý klín podbízivé ženy – učedník poděkoval svému učiteli, který se sám opíral o berli, a nemohl již ničemu ho naučit, jen snad prstem přiblížit ho ke slunci – knihomol odložil všechny knihy, v nichž dřímaly jen polopravdy / pravdy cizích, ze všech sepsaných slov křičela polovičatost – a v odpovědích jen samá výřečnost, v naučených zvycích číhala mrtvolná strnulost jako hnisavý vřed nad zubem (vyrazit ho a vyplivnout!) – příručky ke svátosti smíření vysávaly Bohu život z artérií, ten učebnicový vzor se jako stařec hrbil nad mládím – a v útěku z klece zůstal opuštěn i vychovatel s ukazovátkem, jenž ranami do zad trestal přirozenost jako nemravnost – měsíc ubývá, nořen hlouběji do klína, bere s sebou děti hvězd, kolik vstoupilo by vidouce, že pak už není cesty zpět? – odhodit škrobené límečky, vyšněrovat svěrací kazajky, pravítka v zádech zlomit, rozcuchat ulízané pěšinky, vystříhat ofinu do plešatosti, vymknout se z přísné výchovy diktovaných norem, z galejí předepsaností, rozházet sudbami vystlané kolébky, otevřít konzervy plechových hlav a vybrat z nich červy tužeb druhých, strhat si z čela jejich nálepky, jako z čardáše se z nich vymotat! – při návratu domů vypustit všechna ta zvěrstva z klece, utkat se s nimi bez příprav, ještě jednou naposled, proplout zpět přes rozevřenou bránu pysků, bez varování proběhnout nahý pološerem, lepkavým otvorem plným nástrah, s odporem olízat ocasy hyenám, sehrát sérii Mářiných klínů a Jidášových polibků, z rozedraných dlaní vybírat zapíchané kameny po pádech do laciných estrád, v bažinách stát se neplavcem, ještě jednou naposled, projít si hříchem, a vším, před čím jsi měl být uchráněn, dech života potvrdit holým životem – snad jednou - prodere se hlavička tím slizem ven a nadechne se, pod nehty ještě hlína a jehličí, ale nepamatuje si příliš na smrt ten, kdo nakonec doputoval až k Věčnosti, v níž nastavená hruď jako příď něžně proráží Tichem, křišťálem samoty, k majáku jediného Slova, jež se jako boží dlaň honosně rozprostírá nad všemi těmi dalšími slovy plnými šedi, s naběhlou žílou na krku tak snaživě vyřčenými – 21. 2. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice pozn. autorky: více z mé tvorby (okolo šedesáti textů) naleznete na blogu luruzvesmiru.blogspot.cz |
||
ó, čistá duše, jak se mezi vlky chvěješ obnažena, jako jediná vagína vyholená mezi divoženkami! utíkáš před bestií ve mně, vyděšena nad proměnami bolestné něhy v tak pramálo něžné ohavnosti, jimiž tvoji Lásku dávím přes okraj a splachuji v nevděčnosti - cestou klopýtáš o kočičí hlavy, jež jsou naříznuty tramvajemi přesně v krcích, spěcháš cizím městem, oslovuješ dělníky potulné totožnou nocí, zalykavým šeptem ptáš se jich, kudy se dostaneš zpátky do Prahy - ale kam bys chtěla utíkat takhle v noci! vždyť všechny ty útěky vedou stejně jen z temnoty do temnoty, když hříchem byli jsme kojeni již od kolébky, a z kalichu dopíjíme tutéž krev, jež vzápětí proléváme - já si tě jednou stejně najdu! až ohnivá voda všechny břehy ve mně vymele, až opovážlivé spoléhání přestane na všechno stačit, a hadi z ráje proklouznou mi klínem, a svoji divokost zahubím v nejhlubší propasti, až všechny darované hřivny střelím do zastaváren, a probudím se z blouznění Dionýsovy nevěsty - zpět do ubohosti, pak možná znovu tě spatřím, duše čirá, jak nevratně zčernala jsi! (na Cestě mezi Brnem a Prahou, 22. 10. 2012, 10:45) |
||
do větví vlétali černí ptáci, když volala maminku, a když první jitřní znovu vzlétli, zůstaly jen otisky pěti malých prstíků - tělíčko znaveno čekáním padalo z parapetu jako husí pírko, vlhké rozevřené oči spaly, to zrovna máma řítila se domů v čele kabaretu - vstávej, dítě, tu máš nové šaty, a oblékej se, tak rychle rychle, bude karneval! – přátelé sesbíraní po barech naplnili domov zneuctěním snového ticha – dívenka ještě rozespalá, ukláněla se pro potěšení matky jako cvičená opice – na její pokyn recitovala básně vlastní nahoty, motala se v malátných krocích za potlesku chlastem navátých, a do rytmů násilného veselí roztomile luskala si prsty – pyšná matka, v obležení svých mladistvých, seděla na kanapi, hrdě si tleskala: přátelé, to je moje dcera! – dívenka se ukláněla, celá rozechvělá nad matčinou přízní, a v oddanosti k ní dále předváděla vše, co se naučila, zatímco ona tu nebyla, zatímco nebyla doma –
milenec matce zajížděl pod sukni, dítko ztrápené vrhlo se matce vstříc: pojď matičko, pojď, tatíček už spí a po tobě stýská si! – avšak smích jízlivý zazněl nad tou hloupostí maličké: tak jdi, no jen jdi, jdi si jdi! a již ji odstrkuje od sebe – mamičko, já čekávám na tebe celé noci, srdce mi trhá, když nám tě krade kdosi! – leč zazněl matčin jásot nad dalším básněním, do sklenic dolévala vrchovatě sezvaným neznámým – a milenec druhý očmuchával matce líci, milenec třetí žongloval si s prsy – matka vytrhla se laskání ve zlostném nápadu pokořit svého muže, jež spal vedle, v minulosti, s tupostí, s níž prospal celé manželství – za bláznivého chechtání lila mu konzervu na plešatou hlavu: tak takhle tě miluji, můj drahý choti, odstěhuj se!
okno, jež nelze otevřít, matka několika ranami vysadila z pantů – domov ovanul chlad únorové noci – otec chtěl matku zabít, ale děti ho přemluvily, ať se na to vyspí, že mu s tím pomohou – nína hagen zpívala do jitřní ulice, mladík se svlékal na stole jako laciná děvka z ulice Ve Smečkách – matka s rudým knírem tleskala, leč už sama netrefila dlaní v dlaň – brala si je všechny naráz, ubohé stejně jako ubohá byla sama, ty všechny kumpány k potřísnění svátosti manželství – po ukojení přikryla je všechny až po bradu, své poslušné chlapce, a ještě nahlédla do pokojíku dětí, zbudila je všechny, třepala s nimi a řvala jako smyslů zbavená: milujete mě? tak milujete mě? já vás miluji! – maminko, jdi pryč, prosím, jde z tebe strach, když jdeš cítit pitím! –
skřivani opěvovali ty, jež přežili temnotu, se světlem přišla píseň vlastního oněmění – maličká po zvyku nesla jí mokrý hadr na hlavu – po karnevalu zbyly jen rozbité střepy a prudké jedy k snídani, naplavené nedopalky ve sklenicích se šampaňským – vysazenou tabulkou padal sníh, na talířích plesnivělo jídlo, mladší sestřička vřískala v pálení pochcaných plin, bratr se v noci děsem počural – kartáčky ležely na zemi zašlapané v bahně z ulice, v pračce zůstávalo vyprané prádlo, už týden, táta spěchal nakupovat k rannímu výčepu – maličká se rozhodla uklidit to sama, leč po půl dni se sesunula k podlaze a rozplakala se: ach, maminko moje, povzdechla si, utřela si slzy a běžela za ní v touze přivinout se do tepla jako koťátko –
přivítala ji žlutavá tvář a fialové rety, rozklížené zuby o sebe drkotaly – poručila jí: utíkej do nálevny pro kořalku, jinak nevstanu! – dítě se zhrozilo matčina příkazu, bylo již odpoledne a venku se stmívalo – přitulila se znovu prosebně: ach, maminko, to po mně nechtěj, jsem na to příliš malá a budou se mě ptát! – leč matka rozezlena dceru odhodila, ta se uhodila v tvář – nepříčetně zařvala: ať už jsi zpátky, tak alou marš! –
KDYŽ MAMĚNKA PIJE/ DÍTĚ Z TOHO BLIJE
-maminka-, sociální balada, 11.7.2012, Dělnická ulice, Praha
|
||
⇡nahoru⇡ |