něco nám vzkažte
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.

Blázni.cz - dobrý kanál



nebo přijďte v pondělí 15. 4. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka            

MAMINKA (RozpičouřenáLu.) • POTULNÁ (RozpičouřenáLu.) • KLECE (RozpičouřenáLu.) • BÝT JINÝM (RozpičouřenáLu.) • DĚLNICKÉ AUTOMATY (poezie, RozpičouřenáLu.) • ZASNOUBENÍ (poezie, RozpičouřenáLu.)

Více z mé tvorby (okolo šedesáti textů) naleznete na blogu http://luruzvesmiru.blogspot.cz.
[javascript protected email address]
13.6.2013  (upr. 16.6.2013)
ZASNOUBENÍ

dvě živé kapky jsme k sobě přiložili, a nastala tma, tam taková ta, jež dohlédne až za krajnosti, až do prázdna, bez přivírání očí – byla tma, tam taková ta, v níž tělo je jen nádoba, a v ní zůstali jsme přitisknuti jako dvě stejné mandaly, jako luční kvítí vložené do knihy s čistými listy –

dva řezy do zápěstí, pliveme na světský bolesti, smějem se poruchám osobnosti, dvě brány našich chrámů se spojily, a duše plavaly v sobě, tam, kam jindy smrtelník nedohlédne – vzájemně usrkáváme si z krve, ó, jako oheň olizovat, z lásky palčivě chutná, jen chce-li se člověk vskutku zabít, zavane zemitě, jak navlhlá hlína –

poklekli jsme před pokorou, svázané ruce rudými liliemi, zády všem zítřkům, ač život nebudem mít snadný, bohové slavte! číše přetékejte! lide, div se - dva bohémové zasnoubili se! –

vytáhla jsem oba střepy z ňader a položila na noční stolek, naším prvním dítětem nechť je Poesie –

12. 6. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice
12.6.2013  (upr. 29.7.2013)
DĚLNICKÉ AUTOMATY
„automatické psaní bez přemýšlení“, společná báseň s básníkem Rogem:

TY jsi vítr, jenž všeho dotkne se, a Já jsem vesmír, jenž první a poslední pronese – MY jsme ještě příliš přízemní, jsme kořeny, dusíme se navzájem, a paradox je ten, že se k smrti milujem – přitom stačí tak málo, vyprovokovat život píchnutím, "Pravda je provokace, jež probouzí z tupě sladkého spánku",  jen maličko zašermovat špičkou nože, vyprovokovat další zpitomělou sebelítost, nechat se přikurtovat k vlastnímu domu a čekat příchod Nejvyššího – popíchnout posledního idiota závislého na trýzni, nechat si amputovat ruce a zhluboka se zasmát –

blázen si vidí i přes rameno, blázen by se nechal pro Pravdu zmrskat – blázni jsou prastaré duše, jež se stále vrací, aby provokovaly a záhy odešly, na samém okraji geniality pobudou ve světě vezdejším čtvrt století, ta šílená grimasa tvorů na okraji, diagnosa, jež objímá labutí šíji – pokoj vám a Zahradu radostnou, omdlévat slastí, zkroutit se blahem do ulity, padnout do víru víry, v Ráji, kde jsou růžové lístky hebčí než kůže Panny bez poskvrny –

vysadit léky nebo si jich vzít pro jednou víc a upadat do tmy, vysmeknout se ze želízek by se chtělo, dělat, co si zachcem, ve svých malých vesmírech – nikdo mi to toulání po hvězdách neproplatí, tak co! nikdo neví, co si ten druhý nese v nitru, co si druhý vlastně myslí, ty, jenž jsi bez viny, pohlavkuj mě až ke zpovědnici – nebo nasadit jiné léky = potravu Bohů, nazí a osvícení, života plni plujem – chtělo by se vystřelit ke slunci úsměv a slova, ulehnout do trávy s úctou před nalezením cesty –

učinit ze všech zvěrstev ctnosti, čistotou pomazat úchylnosti, kdo není zvíře, ten nechť se postí – ležet v trávě bez obalů a přežvykovat pampelišky, to toulání po hvězdách nám stejně nikdo neproplatí – opustit tělo, na nebi doplnit proužky, s pomocí Poznání přivítat šum – pohlazení pohybů posouvá hloubku do dalších dějství - bez trvalého děje, všechna ta sláva a diplomy a legendy nechť jdou do prdele – my žijem teď a tady, jsme na počátku, sajeme z bradavky mládí, dravě a neukojeně –

zombie si vycucává už jen hnis z prstu, náramně si vychvaluje mladistvou rebelii – už jen pár kroků a život v rozumu se rozpadne jako hliněné hlavy houpající se v žumpě, jako zrníčka prachu v poušti jsme, titěrný ždibeček odlupku z kůže, tenké a průsvitné, přiložené k rozžhavené žárovce –

v nepatrnosti je tolik skryté krásy, že i odchod nese stopy půvabu! odlupky po větru pronikají do dalších životů – oděrky našich příběhů, kusy utržených rukávů, vše se to vrací v nezastavitelné recyklaci – jen pár obrazů dalších po sobě zanechat, a ani ty, ani ty nakonec nezbudou, až vyhasnou poslední srdce, do nichž jsme se stihli zapsat –

Noc v srdcích bez rytmu podrývá autority –

3. 6. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice

23.5.2013
BÝT JINÝM

jsme jiní, páskou na koberce omotáni –
jsme slušní, přesto zhovadilí, v době, jež se bojí pravdy –
jsme jiní, nožem vyčleněni, jako nádor vypreparováni,
třebaže bujíme životem a zdravím –
jsme jiní, jsme nemocní poznáním, s křížkem na čele,
kráčíme kupředu s požehnáním, jsme hladoví, třebaže uvnitř nasyceni –
jsme do sítí lapeni, s naběhlými žílami křičíme své polopravdy –
jsme dětmi neviny, jež se k čistotě brodily přes hřích –
jsme odsouzeni, nesem si své dary jako kříž –
jsme čistí, čistší než padlý sníh, přesto smrdíme,
hlavy navoněných panáků odvracejí od nás tvář
s výsměchem,
když stojíme na okraji, jsme uboze jiní, vlastní krví nepochopeni –
jsme odděleni rybářskou sítí, tvorové k vyhynutí předurčeni,
ti, jež zvykům nepřivykli, beránčí krví pomazáni –
jsme pouhé chmýří Smetánky lékařské na okraji polních cest,
co čeká jen na Dech, aby mohlo odletět –

23. 5. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice
věnováno příteli Rogovi jako odpověď na naše tvůrčí procházky po Praze

 

17.5.2013  (upr. 18.5.2013)
KLECE

to ke mně přišlo poprvé klopýtání, po bouři nezůstal kámen na kameni, kořeny pěstěného žití ležely ze země vyvráceny jako nahý klín podbízivé ženy – učedník poděkoval svému učiteli, který se sám opíral o berli, a nemohl již ničemu ho naučit, jen snad prstem přiblížit ho ke slunci – knihomol odložil všechny knihy, v nichž dřímaly jen polopravdy / pravdy cizích, ze všech sepsaných slov křičela polovičatost – a v odpovědích jen samá výřečnost, v naučených zvycích číhala mrtvolná strnulost jako hnisavý vřed nad zubem (vyrazit ho a vyplivnout!) – příručky ke svátosti smíření vysávaly Bohu život z artérií, ten učebnicový vzor se jako stařec hrbil nad mládím – a v útěku z klece zůstal opuštěn i vychovatel s ukazovátkem, jenž ranami do zad trestal přirozenost jako nemravnost –

měsíc ubývá, nořen hlouběji do klína, bere s sebou děti hvězd, kolik vstoupilo by vidouce, že pak už není cesty zpět? – odhodit škrobené límečky, vyšněrovat svěrací kazajky, pravítka v zádech zlomit, rozcuchat ulízané pěšinky, vystříhat ofinu do plešatosti, vymknout se z přísné výchovy diktovaných norem, z galejí předepsaností, rozházet sudbami vystlané kolébky, otevřít konzervy plechových hlav a vybrat z nich červy tužeb druhých, strhat si z čela jejich nálepky, jako z čardáše se z nich vymotat! – při návratu domů vypustit všechna ta zvěrstva z klece, utkat se s nimi bez příprav, ještě jednou naposled, proplout zpět přes rozevřenou bránu pysků, bez varování proběhnout nahý pološerem, lepkavým otvorem plným nástrah, s odporem olízat ocasy hyenám, sehrát sérii Mářiných klínů a Jidášových polibků, z rozedraných dlaní vybírat zapíchané kameny po pádech do laciných estrád, v bažinách stát se neplavcem, ještě jednou naposled, projít si hříchem, a vším, před čím jsi měl být uchráněn, dech života potvrdit holým životem –

snad jednou - prodere se hlavička tím slizem ven a nadechne se, pod nehty ještě hlína a jehličí, ale nepamatuje si příliš na smrt ten, kdo nakonec doputoval až k Věčnosti, v níž nastavená hruď jako příď něžně proráží Tichem, křišťálem samoty, k majáku jediného Slova, jež se jako boží dlaň honosně rozprostírá nad všemi těmi dalšími slovy plnými šedi, s naběhlou žílou na krku tak snaživě vyřčenými –

21. 2. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice

pozn. autorky: více z mé tvorby (okolo šedesáti textů) naleznete na blogu luruzvesmiru.blogspot.cz

17.5.2013  (upr. 19.5.2013)
POTULNÁ

ó, čistá duše, jak se mezi vlky chvěješ obnažena, jako jediná vagína vyholená mezi divoženkami! utíkáš před bestií ve mně, vyděšena nad proměnami bolestné něhy v tak pramálo něžné ohavnosti, jimiž tvoji Lásku dávím přes okraj a splachuji v nevděčnosti - 

cestou klopýtáš o kočičí hlavy, jež jsou naříznuty tramvajemi přesně v krcích, spěcháš cizím městem, oslovuješ dělníky potulné totožnou nocí, zalykavým šeptem ptáš se jich, kudy se dostaneš zpátky do Prahy - ale kam bys chtěla utíkat takhle v noci! vždyť všechny ty útěky vedou stejně jen z temnoty do temnoty, když hříchem byli jsme kojeni již od kolébky, a z kalichu dopíjíme tutéž krev, jež vzápětí proléváme -

já si tě jednou stejně najdu! až ohnivá voda všechny břehy ve mně vymele, až opovážlivé spoléhání přestane na všechno stačit, a hadi z ráje proklouznou mi klínem, a svoji divokost zahubím v nejhlubší propasti, až všechny darované hřivny střelím do zastaváren, a probudím se z blouznění Dionýsovy nevěsty - zpět do ubohosti, pak možná znovu tě spatřím, duše čirá, jak nevratně zčernala jsi!

(na Cestě mezi Brnem a Prahou, 22. 10. 2012, 10:45)



17.5.2013  (upr. 24.5.2013)
MAMINKA

do větví vlétali černí ptáci, když volala maminku, a když první jitřní znovu vzlétli, zůstaly jen otisky pěti malých prstíků - tělíčko znaveno čekáním padalo z parapetu jako husí pírko, vlhké rozevřené oči spaly, to zrovna máma řítila se domů v čele kabaretu - vstávej, dítě, tu máš nové šaty, a oblékej se, tak rychle rychle, bude karneval! přátelé sesbíraní po barech naplnili domov zneuctěním snového ticha dívenka ještě rozespalá, ukláněla se pro potěšení matky jako cvičená opice na její pokyn recitovala básně vlastní nahoty, motala se v malátných krocích za potlesku chlastem navátých, a do rytmů násilného veselí roztomile luskala si prsty pyšná matka, v obležení svých mladistvých, seděla na kanapi, hrdě si tleskala: přátelé, to je moje dcera! dívenka se ukláněla, celá rozechvělá nad matčinou přízní, a v oddanosti k ní dále předváděla vše, co se naučila, zatímco ona tu nebyla, zatímco nebyla doma

milenec matce zajížděl pod sukni, dítko ztrápené vrhlo se matce vstříc: pojď matičko, pojď, tatíček už spí a po tobě stýská si! avšak smích jízlivý zazněl nad tou hloupostí maličké: tak jdi, no jen jdi, jdi si jdi! a již ji odstrkuje od sebe mamičko, já čekávám na tebe celé noci, srdce mi trhá, když nám tě krade kdosi! leč zazněl matčin jásot nad dalším básněním, do sklenic dolévala vrchovatě sezvaným neznámým a milenec druhý očmuchával matce líci, milenec třetí žongloval si s prsy matka vytrhla se laskání ve zlostném nápadu pokořit svého muže, jež spal vedle, v minulosti, s tupostí, s níž prospal celé manželství za bláznivého chechtání lila mu konzervu na plešatou hlavu: tak takhle tě miluji, můj drahý choti, odstěhuj se!

okno, jež nelze otevřít, matka několika ranami vysadila z pantů domov ovanul chlad únorové noci otec chtěl matku zabít, ale děti ho přemluvily, ať se na to vyspí, že mu s tím pomohou nína hagen zpívala do jitřní ulice, mladík se svlékal na stole jako laciná děvka z ulice Ve Smečkách matka s rudým knírem tleskala, leč už sama netrefila dlaní v dlaň brala si je všechny naráz, ubohé stejně jako ubohá byla sama, ty všechny kumpány k potřísnění svátosti manželství po ukojení přikryla je všechny až po bradu, své poslušné chlapce, a ještě nahlédla do pokojíku dětí, zbudila je všechny, třepala s nimi a řvala jako smyslů zbavená: milujete mě? tak milujete mě? já vás miluji! maminko, jdi pryč, prosím, jde z tebe strach, když jdeš cítit pitím!

skřivani opěvovali ty, jež přežili temnotu, se světlem přišla píseň vlastního oněmění maličká po zvyku nesla jí mokrý hadr na hlavu po karnevalu zbyly jen rozbité střepy a prudké jedy k snídani, naplavené nedopalky ve sklenicích se šampaňským vysazenou tabulkou padal sníh, na talířích plesnivělo jídlo, mladší sestřička vřískala v pálení pochcaných plin, bratr se v noci děsem počural kartáčky ležely na zemi zašlapané v bahně z ulice, v pračce zůstávalo vyprané prádlo, už týden, táta spěchal nakupovat k rannímu výčepu maličká se rozhodla uklidit to sama, leč po půl dni se sesunula k podlaze a rozplakala se: ach, maminko moje, povzdechla si, utřela si slzy a běžela za ní v touze přivinout se do tepla jako koťátko

přivítala ji žlutavá tvář a fialové rety, rozklížené zuby o sebe drkotaly poručila jí: utíkej do nálevny pro kořalku, jinak nevstanu! dítě se zhrozilo matčina příkazu, bylo již odpoledne a venku se stmívalo přitulila se znovu prosebně: ach, maminko, to po mně nechtěj, jsem na to příliš malá a budou se mě ptát! leč matka rozezlena dceru odhodila, ta se uhodila v tvář nepříčetně zařvala: ať už jsi zpátky, tak alou marš!


KDYŽ MAMĚNKA PIJE/ DÍTĚ Z TOHO BLIJE


-maminka-, sociální balada, 11.7.2012, Dělnická ulice, Praha




⇡nahoru⇡