|
...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | ||
|
MAMINKA (RozpičouřenáLu.) • POTULNÁ (RozpičouřenáLu.) • KLECE (RozpičouřenáLu.) • BÝT JINÝM (RozpičouřenáLu.) • DĚLNICKÉ AUTOMATY (poezie, RozpičouřenáLu.) • ZASNOUBENÍ (poezie, RozpičouřenáLu.) | ||
|
Více z mé tvorby (okolo šedesáti textů) naleznete na blogu http://luruzvesmiru.blogspot.cz.
[javascript protected email address]
dvě živé kapky jsme k sobě
přiložili, a nastala tma, tam taková ta, jež dohlédne až za
krajnosti, až do prázdna, bez přivírání očí – byla tma, tam taková ta, v níž tělo
je jen nádoba, a v ní zůstali jsme přitisknuti jako dvě stejné
mandaly, jako luční kvítí vložené do knihy s čistými listy –
dva řezy do zápěstí, pliveme na
světský bolesti, smějem se poruchám osobnosti, dvě brány našich
chrámů se spojily, a duše plavaly v sobě, tam, kam jindy
smrtelník nedohlédne – vzájemně usrkáváme si z krve, ó, jako oheň olizovat, z lásky palčivě chutná, jen chce-li se člověk vskutku zabít, zavane zemitě, jak navlhlá hlína –
poklekli jsme před pokorou, svázané
ruce rudými liliemi, zády všem zítřkům, ač život nebudem mít
snadný, bohové slavte! číše přetékejte! lide, div se - dva
bohémové zasnoubili se! –
vytáhla jsem oba střepy z ňader a
položila na noční stolek, naším prvním dítětem nechť je
Poesie –
12. 6. 2013, Dělnická ulice, Praha -
Holešovice
|
||
|
„automatické psaní bez přemýšlení“, společná báseň s básníkem Rogem:
TY jsi vítr, jenž všeho dotkne se, a
Já jsem vesmír, jenž první a poslední pronese – MY jsme ještě příliš
přízemní, jsme kořeny, dusíme se navzájem, a paradox je ten, že
se k smrti milujem – přitom stačí tak málo, vyprovokovat život píchnutím, "Pravda je provokace, jež probouzí z tupě
sladkého spánku", jen maličko zašermovat špičkou nože,
vyprovokovat další zpitomělou sebelítost, nechat se přikurtovat k vlastnímu
domu a čekat příchod Nejvyššího – popíchnout posledního
idiota závislého na trýzni, nechat si amputovat ruce a zhluboka se
zasmát –
blázen si vidí i přes rameno, blázen
by se nechal pro Pravdu zmrskat – blázni jsou prastaré duše, jež
se stále vrací, aby provokovaly a záhy odešly, na samém
okraji geniality pobudou ve světě vezdejším čtvrt století, ta šílená grimasa tvorů na okraji, diagnosa, jež objímá
labutí šíji – pokoj vám a Zahradu radostnou, omdlévat slastí,
zkroutit se blahem do ulity, padnout do víru víry, v Ráji, kde jsou
růžové lístky hebčí než kůže Panny bez poskvrny –
vysadit léky nebo si jich vzít pro
jednou víc a upadat do tmy, vysmeknout se ze želízek by se chtělo,
dělat, co si zachcem, ve svých malých vesmírech – nikdo mi to
toulání po hvězdách neproplatí, tak co! nikdo neví, co si ten
druhý nese v nitru, co si druhý vlastně myslí, ty, jenž jsi
bez viny, pohlavkuj mě až ke zpovědnici – nebo nasadit jiné léky =
potravu Bohů, nazí a osvícení, života plni plujem – chtělo by se
vystřelit ke
slunci úsměv a slova, ulehnout do trávy s úctou před nalezením cesty –
učinit ze všech zvěrstev ctnosti,
čistotou pomazat úchylnosti, kdo není zvíře, ten nechť se postí
– ležet v trávě bez obalů a přežvykovat pampelišky, to
toulání po hvězdách nám stejně nikdo
neproplatí – opustit tělo, na nebi doplnit proužky, s pomocí
Poznání přivítat šum – pohlazení pohybů posouvá hloubku do
dalších dějství - bez trvalého děje, všechna ta sláva a
diplomy a legendy nechť jdou do prdele – my žijem teď a
tady, jsme na počátku, sajeme z bradavky mládí, dravě a neukojeně –
zombie si vycucává už jen hnis z
prstu, náramně si vychvaluje mladistvou rebelii – už jen pár kroků
a život v rozumu se rozpadne jako hliněné hlavy houpající se v
žumpě, jako zrníčka prachu v poušti jsme, titěrný ždibeček
odlupku z kůže, tenké a průsvitné, přiložené k rozžhavené
žárovce –
v nepatrnosti je tolik skryté krásy,
že i odchod nese stopy půvabu! odlupky po větru pronikají do
dalších životů – oděrky našich příběhů, kusy utržených
rukávů, vše se to vrací v nezastavitelné recyklaci – jen pár
obrazů dalších po sobě zanechat, a ani ty, ani ty nakonec
nezbudou, až vyhasnou poslední srdce, do nichž jsme se stihli
zapsat –
Noc v srdcích bez rytmu podrývá autority – 3. 6. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice
|
||
|
jsme jiní, páskou na koberce omotáni –
|
||
|
to ke mně přišlo poprvé klopýtání, po bouři nezůstal kámen na kameni, kořeny pěstěného žití ležely ze země vyvráceny jako nahý klín podbízivé ženy – učedník poděkoval svému učiteli, který se sám opíral o berli, a nemohl již ničemu ho naučit, jen snad prstem přiblížit ho ke slunci – knihomol odložil všechny knihy, v nichž dřímaly jen polopravdy / pravdy cizích, ze všech sepsaných slov křičela polovičatost – a v odpovědích jen samá výřečnost, v naučených zvycích číhala mrtvolná strnulost jako hnisavý vřed nad zubem (vyrazit ho a vyplivnout!) – příručky ke svátosti smíření vysávaly Bohu život z artérií, ten učebnicový vzor se jako stařec hrbil nad mládím – a v útěku z klece zůstal opuštěn i vychovatel s ukazovátkem, jenž ranami do zad trestal přirozenost jako nemravnost – měsíc ubývá, nořen hlouběji do klína, bere s sebou děti hvězd, kolik vstoupilo by vidouce, že pak už není cesty zpět? – odhodit škrobené límečky, vyšněrovat svěrací kazajky, pravítka v zádech zlomit, rozcuchat ulízané pěšinky, vystříhat ofinu do plešatosti, vymknout se z přísné výchovy diktovaných norem, z galejí předepsaností, rozházet sudbami vystlané kolébky, otevřít konzervy plechových hlav a vybrat z nich červy tužeb druhých, strhat si z čela jejich nálepky, jako z čardáše se z nich vymotat! – při návratu domů vypustit všechna ta zvěrstva z klece, utkat se s nimi bez příprav, ještě jednou naposled, proplout zpět přes rozevřenou bránu pysků, bez varování proběhnout nahý pološerem, lepkavým otvorem plným nástrah, s odporem olízat ocasy hyenám, sehrát sérii Mářiných klínů a Jidášových polibků, z rozedraných dlaní vybírat zapíchané kameny po pádech do laciných estrád, v bažinách stát se neplavcem, ještě jednou naposled, projít si hříchem, a vším, před čím jsi měl být uchráněn, dech života potvrdit holým životem – snad jednou - prodere se hlavička tím slizem ven a nadechne se, pod nehty ještě hlína a jehličí, ale nepamatuje si příliš na smrt ten, kdo nakonec doputoval až k Věčnosti, v níž nastavená hruď jako příď něžně proráží Tichem, křišťálem samoty, k majáku jediného Slova, jež se jako boží dlaň honosně rozprostírá nad všemi těmi dalšími slovy plnými šedi, s naběhlou žílou na krku tak snaživě vyřčenými – 21. 2. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice pozn. autorky: více z mé tvorby (okolo šedesáti textů) naleznete na blogu luruzvesmiru.blogspot.cz |
||
|
ó, čistá duše, jak se mezi vlky chvěješ obnažena, jako jediná vagína vyholená mezi divoženkami! utíkáš před bestií ve mně, vyděšena nad proměnami bolestné něhy v tak pramálo něžné ohavnosti, jimiž tvoji Lásku dávím přes okraj a splachuji v nevděčnosti - cestou klopýtáš o kočičí hlavy, jež jsou naříznuty tramvajemi přesně v krcích, spěcháš cizím městem, oslovuješ dělníky potulné totožnou nocí, zalykavým šeptem ptáš se jich, kudy se dostaneš zpátky do Prahy - ale kam bys chtěla utíkat takhle v noci! vždyť všechny ty útěky vedou stejně jen z temnoty do temnoty, když hříchem byli jsme kojeni již od kolébky, a z kalichu dopíjíme tutéž krev, jež vzápětí proléváme - já si tě jednou stejně najdu! až ohnivá voda všechny břehy ve mně vymele, až opovážlivé spoléhání přestane na všechno stačit, a hadi z ráje proklouznou mi klínem, a svoji divokost zahubím v nejhlubší propasti, až všechny darované hřivny střelím do zastaváren, a probudím se z blouznění Dionýsovy nevěsty - zpět do ubohosti, pak možná znovu tě spatřím, duše čirá, jak nevratně zčernala jsi! (na Cestě mezi Brnem a Prahou, 22. 10. 2012, 10:45) |
||
|
do větví vlétali černí ptáci, když volala maminku, a když první jitřní znovu vzlétli, zůstaly jen otisky pěti malých prstíků - tělíčko znaveno čekáním padalo z parapetu jako husí pírko, vlhké rozevřené oči spaly, to zrovna máma řítila se domů v čele kabaretu - vstávej, dítě, tu máš nové šaty, a oblékej se, tak rychle rychle, bude karneval! – přátelé sesbíraní po barech naplnili domov zneuctěním snového ticha – dívenka ještě rozespalá, ukláněla se pro potěšení matky jako cvičená opice – na její pokyn recitovala básně vlastní nahoty, motala se v malátných krocích za potlesku chlastem navátých, a do rytmů násilného veselí roztomile luskala si prsty – pyšná matka, v obležení svých mladistvých, seděla na kanapi, hrdě si tleskala: přátelé, to je moje dcera! – dívenka se ukláněla, celá rozechvělá nad matčinou přízní, a v oddanosti k ní dále předváděla vše, co se naučila, zatímco ona tu nebyla, zatímco nebyla doma –
milenec matce zajížděl pod sukni, dítko ztrápené vrhlo se matce vstříc: pojď matičko, pojď, tatíček už spí a po tobě stýská si! – avšak smích jízlivý zazněl nad tou hloupostí maličké: tak jdi, no jen jdi, jdi si jdi! a již ji odstrkuje od sebe – mamičko, já čekávám na tebe celé noci, srdce mi trhá, když nám tě krade kdosi! – leč zazněl matčin jásot nad dalším básněním, do sklenic dolévala vrchovatě sezvaným neznámým – a milenec druhý očmuchával matce líci, milenec třetí žongloval si s prsy – matka vytrhla se laskání ve zlostném nápadu pokořit svého muže, jež spal vedle, v minulosti, s tupostí, s níž prospal celé manželství – za bláznivého chechtání lila mu konzervu na plešatou hlavu: tak takhle tě miluji, můj drahý choti, odstěhuj se!
okno, jež nelze otevřít, matka několika ranami vysadila z pantů – domov ovanul chlad únorové noci – otec chtěl matku zabít, ale děti ho přemluvily, ať se na to vyspí, že mu s tím pomohou – nína hagen zpívala do jitřní ulice, mladík se svlékal na stole jako laciná děvka z ulice Ve Smečkách – matka s rudým knírem tleskala, leč už sama netrefila dlaní v dlaň – brala si je všechny naráz, ubohé stejně jako ubohá byla sama, ty všechny kumpány k potřísnění svátosti manželství – po ukojení přikryla je všechny až po bradu, své poslušné chlapce, a ještě nahlédla do pokojíku dětí, zbudila je všechny, třepala s nimi a řvala jako smyslů zbavená: milujete mě? tak milujete mě? já vás miluji! – maminko, jdi pryč, prosím, jde z tebe strach, když jdeš cítit pitím! –
skřivani opěvovali ty, jež přežili temnotu, se světlem přišla píseň vlastního oněmění – maličká po zvyku nesla jí mokrý hadr na hlavu – po karnevalu zbyly jen rozbité střepy a prudké jedy k snídani, naplavené nedopalky ve sklenicích se šampaňským – vysazenou tabulkou padal sníh, na talířích plesnivělo jídlo, mladší sestřička vřískala v pálení pochcaných plin, bratr se v noci děsem počural – kartáčky ležely na zemi zašlapané v bahně z ulice, v pračce zůstávalo vyprané prádlo, už týden, táta spěchal nakupovat k rannímu výčepu – maličká se rozhodla uklidit to sama, leč po půl dni se sesunula k podlaze a rozplakala se: ach, maminko moje, povzdechla si, utřela si slzy a běžela za ní v touze přivinout se do tepla jako koťátko –
přivítala ji žlutavá tvář a fialové rety, rozklížené zuby o sebe drkotaly – poručila jí: utíkej do nálevny pro kořalku, jinak nevstanu! – dítě se zhrozilo matčina příkazu, bylo již odpoledne a venku se stmívalo – přitulila se znovu prosebně: ach, maminko, to po mně nechtěj, jsem na to příliš malá a budou se mě ptát! – leč matka rozezlena dceru odhodila, ta se uhodila v tvář – nepříčetně zařvala: ať už jsi zpátky, tak alou marš! –
KDYŽ MAMĚNKA PIJE/ DÍTĚ Z TOHO BLIJE
-maminka-, sociální balada, 11.7.2012, Dělnická ulice, Praha
|
||
⇡nahoru⇡ |
