Blázni.cz - dobrý kanál

„automatické psaní bez přemýšlení“, společná báseň s básníkem Rogem:

TY jsi vítr, jenž všeho dotkne se, a Já jsem vesmír, jenž první a poslední pronese – MY jsme ještě příliš přízemní, jsme kořeny, dusíme se navzájem, a paradox je ten, že se k smrti milujem – přitom stačí tak málo, vyprovokovat život píchnutím, "Pravda je provokace, jež probouzí z tupě sladkého spánku",  jen maličko zašermovat špičkou nože, vyprovokovat další zpitomělou sebelítost, nechat se přikurtovat k vlastnímu domu a čekat příchod Nejvyššího – popíchnout posledního idiota závislého na trýzni, nechat si amputovat ruce a zhluboka se zasmát –

blázen si vidí i přes rameno, blázen by se nechal pro Pravdu zmrskat – blázni jsou prastaré duše, jež se stále vrací, aby provokovaly a záhy odešly, na samém okraji geniality pobudou ve světě vezdejším čtvrt století, ta šílená grimasa tvorů na okraji, diagnosa, jež objímá labutí šíji – pokoj vám a Zahradu radostnou, omdlévat slastí, zkroutit se blahem do ulity, padnout do víru víry, v Ráji, kde jsou růžové lístky hebčí než kůže Panny bez poskvrny –

vysadit léky nebo si jich vzít pro jednou víc a upadat do tmy, vysmeknout se ze želízek by se chtělo, dělat, co si zachcem, ve svých malých vesmírech – nikdo mi to toulání po hvězdách neproplatí, tak co! nikdo neví, co si ten druhý nese v nitru, co si druhý vlastně myslí, ty, jenž jsi bez viny, pohlavkuj mě až ke zpovědnici – nebo nasadit jiné léky = potravu Bohů, nazí a osvícení, života plni plujem – chtělo by se vystřelit ke slunci úsměv a slova, ulehnout do trávy s úctou před nalezením cesty –

učinit ze všech zvěrstev ctnosti, čistotou pomazat úchylnosti, kdo není zvíře, ten nechť se postí – ležet v trávě bez obalů a přežvykovat pampelišky, to toulání po hvězdách nám stejně nikdo neproplatí – opustit tělo, na nebi doplnit proužky, s pomocí Poznání přivítat šum – pohlazení pohybů posouvá hloubku do dalších dějství - bez trvalého děje, všechna ta sláva a diplomy a legendy nechť jdou do prdele – my žijem teď a tady, jsme na počátku, sajeme z bradavky mládí, dravě a neukojeně –

zombie si vycucává už jen hnis z prstu, náramně si vychvaluje mladistvou rebelii – už jen pár kroků a život v rozumu se rozpadne jako hliněné hlavy houpající se v žumpě, jako zrníčka prachu v poušti jsme, titěrný ždibeček odlupku z kůže, tenké a průsvitné, přiložené k rozžhavené žárovce –

v nepatrnosti je tolik skryté krásy, že i odchod nese stopy půvabu! odlupky po větru pronikají do dalších životů – oděrky našich příběhů, kusy utržených rukávů, vše se to vrací v nezastavitelné recyklaci – jen pár obrazů dalších po sobě zanechat, a ani ty, ani ty nakonec nezbudou, až vyhasnou poslední srdce, do nichž jsme se stihli zapsat –

Noc v srdcích bez rytmu podrývá autority –

3. 6. 2013, Dělnická ulice, Praha - Holešovice